Slovo spirituála 27.

 
 
 
 

Slovo se stalo tělem…

Slavnost Zvěstování Páně

(Lk 1,26-38)

 

Dříve se ve městech a na vesnicích zvonívalo „klekání“. Ať to bylo ráno, v poledne nebo vpodvečer, lidé všeho nechali a pomodlili se Anděl Páně. Je to modlitba, která se skládá ze tří vět stručně reprodukujících událost, již právě dnes slavíme, doprovozených modlitbou Zdrávas Maria. Tato krásná modlitba připomíná základní křesťanskou pravdu či spíše událost, největší v dějinách: Bůh se stal člověkem, Slovo se stalo tělem(Jan 1,14).

Tato poslední věta v sobě shrnuje celé křesťanství a vystihuje jeho jedinečnost. Snad každá kultura vnímá v člověku jisté napětí mezi tělem a duchem, mezi tím, co představují. Tělo je příroda, podléhá zákonům světa, je konkrétní, omezené, nahodilé, určené tolika okolnostmi, problematické, zranitelné, pomíjivé, smrtelné. Duch představuje to, co je ideální, neomezené, obecné, nadčasové, neměnné, dokonalé, tíhnoucí k věčnosti. Vztah mezi tělem a duchem se dá zjednodušeně pojmout jako vztah mezi určeností (tělo) a svobodou (duch). V duchu mohu být kde chci, kým chci…, v tělem jsem na svém místě a jsem sám sebou. V duchu mohu snít, tělo mě vrací do reality. V duchu tíhnu k nesmrtelnosti, tělo zemře… Není divu, že úsilí člověka vede směrem překonávání tělesnosti, osvobozování od všeho, co mě svazuje, brání mi v rozletu, spoutává mě. Spása spočívá v překonání tělesnosti a historické podmíněnosti. Tak to vidí všechna náboženství – až na jedno, křesťanství.  

Zde se čistý Duch stává tělem, tím uzlíkem hmoty prosáklé krví a hormony, Věčný se stává zlomkem lidských dějin a zajatcem pomíjivosti, Všudypřítomný se vměstná do prostoru ohraničeného jedním lidským tělem, Všemohoucí se stává bezmocným dítětem závislým na mateřském prsu. Ten, který jako Slovo (Logos) v sobě nese všechno stvoření a je jeho smyslem, se stává jedním konkrétním člověkem, s určitou podobou, povahou, vitalitou, s jedinečným lidským osudem. Absolutní svoboda se podrobuje zákonům světa, přírodním i dějinným, rodí se „pod Zákonem“ (Gal 4,4) a přijímá všechny danosti našeho lidského údělu, celý lidský osud s veškerou jeho rozporností, včetně bolesti, utrpení, absurdity a smrti: byl poslušný až k smrti (Flp 2,8). Absolutní svoboda se zříká sama sebe (a tak se dokonale vyjadřuje) z lásky k nám. Vždyť jen „pro nás a pro naši spásu sestoupil z nebe.“ Vstoupil do pouště našeho ubohého žití, aby do ní vnesl ztracený ráj, život věčný. Nemusíme už pokoušet se povznést nad svou bídnou tělesnou existenci a hledat ztracený ráj útěkem ze světa – stejně ho sami nikdy nenajdeme. Jen Ježíš je Cesta (Jan 14,6). On přišel k nám. Můžeme najít věčnost v čase, Boha v těle. To tehdy, když v následování jeho poslušnosti přijmeme své „tělo“, svou existenci se všemi jejími danostmi a slabostmi, s utrpením a smrtelností, neboť pak v ní přijímáme jeho, vtělené Slovo. Přijměme ho v postoji nazaretské Panny: „Ať se mi stane podle tvého slova!“

 
 

Video

 
 

Sdílet:

 

Výpadek telefonních služeb

 

Úřední hodiny kanceláře o prázdninách

 

Seznamy učebnic