Slovo spirituála 10 + 11

 
 
 
 

Včera jsme zamyšlení spirituála nepublikovali. Setrvali jsme v temnotách, jako kdyby nevyšlo slunce. Dnes ale vycházejí slunce dvě, akce 1 + 1, úterý a středa v jednom balíčku :).

„Největší ať je služebníkem!“

Úterý 2. postního týdne

(Iz 1,10-20; Mt 23,1-12)

Ježíšovo slovo je pro nás vždy příležitostí k obrácení. To dnešní se nám zvlášť citelně zarývá do svědomí. Bere si na mušku běžné lidské nešvary, jako pokrytectví a povýšenost.

Farizejské pokrytectví jde napříč všemi časy a kulturami. Hinduistický reformátor Naren, známý také jako Vivekananda (1863-1902), říkal často svým učedníkům: „Mluvíme tolik o Bohu, ale žijeme jako ateisti.“ Ježíš to vyjádřil dávno předtím o farizeích: „Mluví, ale nejednají.“ Je to pohoršení, které spolehlivě odradí ty, kdo hledají Boha a mohli by ho skrze naše svědectví najít, ale naší vinou možná nenajdou, každopádně ne u nás. Pokrytectví těch, kdo zastávají roli autority, se pak pojí s dvojím metrem: „Svazují neúnosná břemena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“ Povrchnost a vlažnost ve vlastním úsilí se krásně kloubí s neúprosným vyžadováním výkonů od druhých.

Pokrytectví je též spojeno se sebestředností a samolibostí: všechno dělají na dojem, aby na sebe upoutávali pozornost. Chtějí být „lepší lidé“, sklízet úctu, chválu, obdiv. Spontánně se pokládají za lepší, moudřejší, vyspělejší, krásnější, dokonalejší… Spontánně si vybírají první místa, určená pro čestné hosty, na jednáních si berou slovo s předpokladem, že to bude rozhodující, všemi přijato. Nechávají se titulovat „mistr“, „otec“, „učitel“ – dnes spíše pan docent, pan profesor… Když Ježíš říká, abychom nikomu na zemi nedávali jméno „mistr“, „otec“, „učitel“, pak to jistě nemyslí doslova, protože bychom jednak pro realitu otcovství a učitelství museli vynalézt nějaké jiné slovo, jednak by ta slova ztratila svůj původní smysl, takže kdybychom je pak přeneseně použili pro označení jediného Mistra a Učitele a jediného Otce, nevěděli bychom, co si pod tím máme představit. Ježíš nám nechce proškrtat slovník, ale dát pochopit jednu věc: že nejsme více než kdokoli jiný, že ani fakt, že jsme někomu dali život nebo ho naučili číst, psát, počítat…, nás neopravňuje k tomu, abychom vůči němu měli paternalistický a povýšený postoj, drželi ho v závislosti a stálé zavázanosti. Autorita je nám dána ke službě. Jestliže mi Bůh dal zdravé tělo, pak proto, abych dál předával život; jestliže mi dal moudrost, pak se o ni mám dělit bez závisti (srov. Mdr 7,13); jestliže mi Kristus dal radost z evangelia, pak ho hlásám, nic za to nečekám, a běda, kdybych nehlásal (srov. 1 Kor 9,16-18). „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte!“ (Mt 10,8). Největší ať je služebníkem!

 

„Hle, vystupujeme do Jeruzaléma…“

Středa 2. postního týdne

(Mt 20,17-28)

„Hle, vystupujeme do Jeruzaléma…“ Jeruzalém je na kopci. Výstup však je i symbolický. Ježíš jde do Jeruzaléma pro své povýšení, jako král ke korunovaci, dosedne na Davidův trůn a ujme se vlády, jako Mesiáš vstoupí do chrámu a převezme ho do vlastnictví… Tak to chápou učedníci, tak to bude chápat i všechen lid, který bude na Květnou neděli vítat Syna Davidova bouřlivým skandováním: „Hosana!“

Ježíš sám však chápe své povýšení jinak: „Syn člověka bude vydán velekněžím… Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali ho…“ Ježíšův výstup je směrem dolů, jeho postup dosahuje až na poslední místo. Jeho vyvýšení – na kůl – je nejvyšším a ponížením, z Božího pohledu ale je to skutečné povýšení, hodina slávy, je to Ježíšova královská intronizace.

Jak těžko se to ale chápe! Kříž je pro nás všechny pohoršením. I pro první Ježíšovy učedníky. V dnešním evangeliu Ježíš už potřetí předpovídá své utrpení. Na to vystupuje matka Zebedeových synů s žádostí o zajištění nejlepších postů v království Božím pro své ratolesti. Ostatních deset se rozmrzí na ty dva bratry, neboť by je připravili o prvenství, na něž aspirovalo všech Dvanáct. Jaký kontrast: Ježíš mluví o svém ponížení, oni se hádají o prvenství! Kdyby tušili… „Nevíte, oč žádáte!“ Místa Po Ježíšově pravici a levici obsadí dva lotři, odsouzení spolu s ním k tak potupné smrti. Učedníci se nyní, když Ježíš vystupuje, derou za ním, předbíhají se navzájem, každý mu chce být co nejblíže. Až se však propadne na poslední místo, tehdy ho všichni opustí a utečou.

Každý, kdo chce být Ježíšovým učedníkem, musí počítat s cílem Ježíšovy cesty. Kdo chce být první, kdo chce být Ježíšovi nejblíže, musí volit poslední místo: „Kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem…“ Jen toto místo má být předmětem našich ambicí: místo pokorné, neokázalé, obětavé, nezištné služby. Přitom si ale musíme být velice dobře vědomi toho, že naprosté prvenství posledního místa patří výhradně Ježíšovi. Nikdo z nás nemůže dát život jako výkupné za všechny. Každý je závislý na Ježíšově posledním místě, na jeho oběti. Každý z nás mu musí přenechat toto poslední místo. To mu nikdo nevezme.

 

 

 
 

Video

 
 

Sdílet:

 

Světové humanitární krize očima filmaře Ivo Bělohoubka

 

Výsledky literární soutěže autorského čtení

 

Informace k přijímacímu řízení 2021