|
Pozorování přechodu Venuše Na každého zapůsobilo pozorování Venuše odlišně, a tak vám nabízím k přečtení tři různé pohledy na tuto událost. Jaké zážitky si odnesl náhodný student V úterý 8.6. 2004 ve čtvrt na osm ráno už bylo vše nachystáno ke sledování tohoto výjimečného jevu. Postávali jsme v hloučku na dvoře a vyzbrojeni svářečskými skly jsme sveřepě pozorovali květináč. Jelikož pro mnohé z nás panovala ještě hluboká noc, celkem oprávněně jsme doufali, že náhradou za útrapy prožité během předčasného vstávání se pokocháme pohledem na jedinečný nebeský úkaz. Možná, že se básníci, a třeba i někteří meteorologové, dokáží kochat jedinečností tvarů oblaků nad nimi. Možná bych to za jiných okolností dokázal i já. Ale dnes jsem chtěl nad sebou pozorovat tvary Venuše. (Vždycky se mi při hodinách geometrie ze všech těles nejvíce líbila koule.) Místo ní jen mraky, zase mraky a k tomu ten květináč. Úplně prázdný květináč. Nic v něm nerostlo, jen na dně měl nalepený kus papíru a všichni do něj zírali. Raději jsem vrátil svářečské sklo (stejně přes něj člověk viděl jen úplnou tmu) a šel jsem na první hodinu. Byla geometrie. Před polednem mne spolužáci přesvědčili, že se musím znovu podívat. Ač se mi po ranním zážitku příliš nechtělo, byli tak neodbytní, že jsem se došoural do prvního patra až na konec chodby a nakoukl do třídy. Byl tam dav lidí, který u okna cosi napjatě sledoval. Přišel jsem k oknu, vmísil se mezi ně a vtom jsem ji spatřil. Byla prťavá, drželi ji v květináči, s nímž pořád nějak otáčeli, aby jim neutekla, ale byla to VENUŠE! Nemohl jsem se vynadívat. Poté můj pohled padl na protější stěnu a já ji uviděl znovu. Teď už byla veliká, na zářícím pozadí a celá kulatá. Snažili se mi vysvětlit, jak ji odkudsi posílají internetem až sem, ale já z toho nic nevnímal a měl jsem oči jen pro ni. Do třetice jsem se na Venuši podíval sklíčkem. Najednou jím vidět bylo. Když jsem na slunečním kotouči rozeznal nepatrnou tečku a uvědomil si, že je ve skutečnosti veliká skoro jako naše Země, úplně se mi z toho zatočila hlava. Toho dne večer jsem ležel v posteli a přemýšlel. Fyzika mě nikdy moc nebavila, a tak jsem nechápal, proč mám pořád před očima obraz Venuše a nemohu se ho zbavit. Asi mne vážně jediné dopoledne takhle změnilo. Anebo je to proto, že jsem se v nestřeženém okamžiku podíval na Slunce tím jejich dalekohledem? Jak vnímal pozorování jeden z učitelů 8.6. 2004 v 7:15 SELČ (5:15 UT) jsme byli připraveni ve východní části školního dvora. Na stativu byl připevněn dalekohled zapůjčený a upravený pracovníky hradecké hvězdárny. Obraz z dalekohledu se promítal na papírové stínítko, jež bylo nalepeno uvnitř tmavého květináče, aby bylo zastíněno před rozptýleným světlem z okolí. Z hvězdárny jsme získali také filtry pro přímé pozorování Slunce, ale bez dalekohledu byla Venuše jen nepatrnou tečkou na slunečním disku, kterou nebylo snadné spatřit. Všichni byli poučeni o pravidlech bezpečného pozorování. Začátek jevu, tedy vstup Venuše na sluneční disk, jsme bohužel pro velkou oblačnost nezaznamenali. Během dopoledne jsme se pak i s dalekohledem přesunuli do učebny 1.B. V ní jsme dataprojektorem promítali snímky pořízené amatéry i astronomickými observatořemi a zveřejněné na internetu. Porovnávali jsme, jak tento úkaz sledují různí pozorovatelé z celého světa, a v případě nepříznivého počasí bychom ho měli možnost spatřit alespoň zprostředkovaně. Odpoledne jsme opět vyšli ven, kde se nám podařilo změřit časy dvou ze čtyř základních fází jevu, a později jsme je přes internet odeslali k centrálnímu zpracování. Naše škola se totiž zapojila do mezinárodního projektu VT – 2004 (Venus Transit 2004), který si kladl za cíl zopakovat historický experiment z osmnáctého a devatenáctého století. Ten měl zásadní význam pro určování všech vzdáleností ve Sluneční soustavě. V dnešní době se jednalo především o symbolické připomenutí této události a co nejširší mezinárodní spolupráci profesionálních i amatérských astronomů. V následujících dnech jsme nalezli na internetu mnoho dalších zajímavých odkazů, někteří studenti přislíbili připravit na nástěnku vlastní příspěvky a celá tato naše zkušenost bude jistě využívána i v dalších letech při výuce fyziky. A jak jsem prožil tento den já Právě jsem prožil asi nejdelší den svého života. Ráno jsem musel stát chvíli venku na dvoře, pak úmornou dobu ve třídě, odpoledne zase na dvoře a pořád sledovat Slunce. Naštěstí bylo aspoň ze začátku schované za mraky, ale po zbytek dne nesnesitelně pražilo. Všichni ostatní totiž měli speciální brýle nebo tmavá svářečská skla, jen já jsem neměl nic. K tomu jsem celou dobu držel květináč. Byl na takové dřevěné tyčince a pořád jsem s ním musel otáčet, aby se obraz Slunce s Venuší vytvořil právě na jeho dně. Nejdřív to vždycky vypadalo, že mají studenti zájem, ale ať jsem se snažil sebe víc, nakonec dali stejně přednost obrázkům na internetu. A navíc jsem musel mít pořád roztažené nohy. Všechny tři. Prý kvůli stabilitě. Byl jsem opravdu rád, když všechno skončilo. Očistili mi čočky, složili mě a vrátili zpátky na hvězdárnu. Naštěstí nemá být další přechod Venuše viditelný z Hradce dříve než za sto let. Tak to ode mě snad odšroubují ten květináč. Váš Dalekohled |
