Slovo spirituála - závěr cyklu meditací

 
 
 
 

Prázdný hrob

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

(Jan 20,1-9)

Ježíšův hrob byl v neděli ráno nalezen prázdný. Všechna evangelia se shodují na tom, že to vyvolalo mezi Ježíšovými přáteli zmatek a rozpaky. Rozhodně je pouze prázdný hrob nepřivedl k víře ve vzkříšení. Je to znamení víceznačné. Marie Magdalská si ho vysvětlila, jak by si ho vysvětlil asi každý: někdo Ježíšovu mrtvolu odnesl. Také učedníci, kteří na Mariin popud běželi ke hrobu, zůstali nad ním spíše bezradní. Je pravda, žeten druhý učedník viděl a uvěřil. Ale ani v jeho případě zřejmě ještě nejde o plnou velikonoční víru v Ježíšovo vzkříšení. To vylučuje následující verš: Ještě totiž nerozuměli Písmu, že musí vstát z mrtvých. Učedník nejspíše prostě jen uvěřil, že Ježíš byl nějakým způsobem vysvobozen ze smrti, aniž by si dovedl to představit, rozhodně ne jako vzkříšení těla. Jeho víra je jen počáteční a nedokonalá. Pro plnou velikonoční víru bude ještě třeba, aby se Pán osobně zjevil a otevřel mysl učedníků pro smysl Písma (srov. Lk 24,45) a dal jim dar Ducha.

Když Jan psal své evangelium, věděl už, že Ježíš vstal z mrtvých. Pro něho nyní prázdný hrob znamená více než pro Magdalénu a dva učedníky onoho nedělního rána. Detailní popis pláten v sobě skrývá jiný, symbolický smysl, který se nám ozřejmí srovnáním s vyprávěním o vzkříšení Lazara. Ten vyšel z hrobu, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem (Jan 11,44). Lazar byl vzkříšen v pohřebním rouše, pro život, který se bude dál odvíjet ve znamení smrti a smrtí se opět ukončí. Ježíš naopak nechal pohřební plátna ležet v hrobě jako nepotřebnou kuklu, sám se z nich osvobodil, už je nikdy více nebude potřebovat. Svou smrt má definitivně za sebou, vstal k životu věčnému. Rouška už nezahaluje Kristovu tvář, která oslavena září.

Hledíme-li takto na Ježíšův prázdný hrob, mění se náš pohled na naši vlastní existenci. Podle německého filosofa Martina Heideggera žijeme se stálým výhledem na smrt, od prvního okamžiku své existence a v každém jejím okamžiku, stále se s ní musíme vyrovnávat, i když si to možná nepřipouštíme a snažíme se od ní odvracet svůj pohled, stále nás straší, je naší jedinou jistou vyhlídkou a budoucností, jsme prostě „bytí k smrti“ (Sein zum Tode). Pohled do prázdného hrobu, do Kristem navěky opuštěného hrobu, do hrobu, který září velikonočním světlem, mění úplně od základu naši životní perspektivu. Už se nemusíme bát hledět smrti do očí, protože ta už není hrozbou. Už nejsme „bytí k smrti“, ale „bytí k věčnému životu“! Ve světle Ježíšova prázdného hrobu můžeme i ve svém vlastním hrobě vidět bránu do života věčného. Vzkříšený Pán vyprázdní naše hroby, stejně tak jako vyprázdnil ten svůj.

 

Tímto zamyšlením uzavírám cyklus meditací, které chtěly být malým příspěvkem k prožívání doby postní, času přípravy na velikonoční svátky. Děkuji vám za pozornost a přeji radostné a požehnané Velikonoce!

 
 

Video

 
 

Sdílet:

 

Výpadek telefonních služeb

 

Úřední hodiny kanceláře o prázdninách

 

Seznamy učebnic