Slovo spirituála 25.

 
 
 
 

„Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že Já Jsem “

Úterý 5. postního týdne

(Jan 8,21-30)

 

Ježíš byl člověk jako my, a přece zároveň úplně jiný. Prožil náš lidský život od narození po smrt, a přece pro něj tyto hranice života nebyly tím čím pro nás: narození čímsi nahodilým a smrt nevyhnutelným. O svém narození a smrti mluví jako o svém příchodu, respektive odchodu ze světa. My tak sice taky někdy mluvíme, ale u nás je to básnický eufemismus (neodcházíme, ale vynášejí nás nohama napřed…), zatímco u něj je to plná realita. On přichází na svět z věčnosti a smrtí se tam vrací. On není jen člověk, je zároveň věčný Bůh.

Pro nevěřící farizeje ovšem jeho slovo o dobrovolném odchodu znamená to, že si chce vzít život. Ježíš nebyl sebevrah, a přece jeho smrt byla dobrovolná. On jako jediný z nás se jí mohl vyhnout. Život dal dobrovolně. „Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jan 10,18). Sám si život nevezme, ale dá ho. Z jeho strany nejde o útěk z života, ale o jeho dar. A právě taková smrt zjevuje, kdo Ježíš vlastně je. „Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že Já jsem.“Tento výrok představuje jeden z případů pověstné janovské ironie. Jde o to, že v Božím pohledu, který je dostupný víře, se věci jeví někdy v úplně opačném smyslu, než když se na ně díváme pouze lidsky. V otázce Ježíšova utrpení a kříže jde dokonce o jakousi dvojitou ironii. Ta první je lidský výsměch: vojáci Ježíše „vymódí“ rudým pláštěm a trnovou korunou a vzdávají mu hold, čímž chtějí toho snílka a blázna zesměšnit, nevědouce, jak moc vyznávají pravdu, že Ježíš je skutečný král – v tom je ta druhá ironie, Boží. Vyvýší ho na dřevo kříže, což byla tehdy nejkrutější a nejpotupnější smrt, ale tím samým je Ježíš skutečně vyvýšen, dosahuje své slávy. Sláva pak u Jana není totéž co podle měřítek tohoto světa: věhlas, dosažené vítězství, uchvácení moci, ale zjevení pravdy, skutečné identity. Ježíš vyvýšený na kříž zjevuje svou pravou identitu: Já jsem. To odkazuje na Boží jméno, které Hospodin zjevil Mojžíšovi v hořícím keři: „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Kříž je největší ironie Boží: skrze bezmoc, porážku, skrze smrt odepsaného odsouzence se zjevuje věčný Boží život, který v sobě onen ubožák nesl. Jak se zjevuje? Právě tím, že život dal dobrovolně. Život Boží, to je věčný dar života, jeho úplné darování, beze zbytku. Bůh ve svém trojičním sdílení není nic jiného než dokonalý dar, zcela vydaný, zcela přijatý, zcela opětovaný, zcela sdílený. Jelikož v naší lidské existenci není možno dát život dokonale jindy než ve smrti, stala se smrt Bohočlověka nejslavnějším momentem zjevení Boha v dějinách. Bůh se nám v ukřižovaném Kristu zjevil jako Dar. Nám se zjevil, nám se daroval. Přijmeme-li ho ve víře, máme na tomto daru, tedy na Božím životě účast. Ta se projeví během našeho života tím, že z něho jsme schopni učinit dar, jednou se to zjeví, stejně jako u Krista, naším zmrtvýchvstáním. Pokud ho nepřijmeme, pokud v něho neuvěříme, zemřeme ve svých hříších, smrtí, která je sterilní, která není cestou do života.

 
 

Video

 
 

Sdílet:

 

Výpadek telefonních služeb

 

Úřední hodiny kanceláře o prázdninách

 

Seznamy učebnic